Stále rekonstruuju, stále rekonstruuju...

Situace v mém bytě u zachází do komična, přestože nevím, jestli je po třech měsících života ve squatu ještě čemu se smát. Dělníci shrábli veškeré peníze a se slovy „jdeme koupit pytle s betonem“ se tu už dobrých pár dní neukázali. Občas sem přijde jeden dělník a několik hodin nahazuje metr stěny nebo pěnuje díru pod okny... nepomáhají nadávky ani výhrůžky. Pomalu se začínám smiřovat s tím, že Vánoce oslavím v zaprášených dvanácti metrech čtverečních. Natáhnu se dozadu a nahmatám ozdoby, po mé levici je stojan a když mi někdo přinese stromek, můžu slavit Vánoce, aniž bych se zvednul ze židle. Nicméně 68 metrů čtverečních je od toho, aby se využívaly, na sezení na prdeli mi stačí metr na metr.

Dlouho jsem nefotil, není co. Jediné, co by na fotkách bylo vidět, jsou o něco nahozenější stěny nebo víc záplat v kuchyni. Přestože včera se mi vedoucí dělníků na kolenou dušoval, že během dneška rozjede instalaci elektrických rozvodů, po mém nečekaně bezkém návratu z rachoty se situace v bytě nezměnila. Nu což, hlavně že to není horší.

K vrstvám prachu, které jsou všude, pomalu začínám po rozsvícení dočasného svítidla spatřovat na stěnách podivné brouky a v koutech zdí přibývají pavučiny. Jelikož tu ještě před týdnem nebyly, usuzuji z toho, že i ten pitomej pavouk maká víc než banda pěti dělníků na tři plus jedna, a navíc zadarmo a rád.

To jsem se zase rozčílil. Ale co, přepadnu z křesla do postele a jestli najdu ovladač a uvidím zkrz prach, podívám se na nějakej pěknej film. Jestli se zítra hne ta změť připravených kabelů aspoň o centimetr, oslavím to sklenkou vína. Pokud ji tedy najdu.